Reprezentačního trenéra běžeckého lyžování Jana Havlíčka jsme se s odstupem zeptali na dojmy, které si přivezl z dějiště MS ve finském Vuokatti.
1. Jak hodnotíš účast našich reprezentantů na MS? Je patrné určité zlepšení a výkonnostní posun oproti závodům minulým?
MS ve Finsku se letos zúčastnili Karel Dvořák a Jirka Kalousek v kategorii stojících a Mirka Sedláčková v kategorii zrakově postižených.
Letos jsme poprvé vedle běžeckých závodů absolvovali i dva závody biatlonové. Z IPC jsme si zapůjčili dvě vzduchovky a to byla prakticky první příležitost kvalitního tréninku se střelbou (předtím jsme byli omezeni ochotou biatlonových oddílů nám zapůjčit zbraň, umožnit střelbu při tréninku žáků a samozřejmě naším časem ).
Po poměrně slušné přípravě na sněhu, která však respektuje časové možnosti našich závodníků, asi nikdo nebyl s dosaženými výsledky spokojen.
Určitě Karel Dvořák očekával alespoň 5 % posun v odstupech oproti loňskému roku. Jirka v klasickém stylu začíná, od něho účast na klasické dvacítce byla spíše záležitost odvahy a zaběhnutí se do závodů.
Větší očekávání ve volné technice se u něho naplnilo až v závěrečném biatlonu, kde čistým běžeckým časem se přiblížil středu závodního pole. Bohužel forma přišla až pozdě, výsledek byl ovlivněn i dramatem se střelbou.
Při tomto závodě se však ukázala záludnost vlivu psychiky v tomto sportu. Určitě stojí za to popsat průběh – je to malé sportovní drama. S půjčenými zbraněmi jsme měli stále problémy, jedna puška se zasekávala, nebo z ní utíkal vzduch. Při dlouhém závodě přestala opět fungovat, oba naši závodníci museli střílet z jedné. Jirka v první střelbě, kdy nevěděl že střílí z Karlovy nastřílel 4 z 5ti, v druhé střelbě, kdy si toho všiml se ani jednou netrefil, ve třetí se uklidnil a opět dal 4. To je prostě biatlon – extrémní zátěž a psychika.
2. Prosím břibliž nám, jak vypadá běžecké lyžování handicapovaných ve vyspělých lyžařských zemích. Jedná se zde o profesionální záležitost a kam směřuje běžecké lyžování handicapovaných?
Umístění našich závodníků ve spodní části výsledkové listiny má několik důvodů. Vedle rezerv v cílené specializované přípravě, posunutí základní přípravy na sněhu na období října (u nás nyní reálně prosinec) je to i fakt, že závodů se zúčastnilo pouze 25 závodníků, špička z možných. Vliv na to měl určitě poplatek za mistrovství, řada států nepřivezla všechny své závodníky.
Řada závodníků má rozhodně profesionální nebo poloprofesionální podmínky. Příprava prakticky všech týmů, vybavení, servisní zabezpečení kopíruje stav národních lyžařských týmů. Závodníci jezdí na první sníh již v říjnu, dlouhodobé pobyty na závodech jsou běžné, nikdo nespěchá do práce.
Směřování jsem naznačil již loňského roku. Závody jsou na tratích stejného charakteru jako světové poháry – velké převýšení, prudká stoupání i sjezdy. Vyžadují atletické typy, fyzicky dobře připravené jedince.
Letos se objevil větší počet závodníků LW8 – lehčí postižení horní končetiny zvláště u týmů Ruska, Ukrajiny. Vysvětluji si to cílenou snahou dosáhnout úspěchu.
3. Jak se Finsko zhostilo pořádání této vrcholné akce? Je reálné uvažovat, že by se někdy v budoucnu běžecké mistrovství světa handicapovaných uskutečnilo v České republice, například v tradičním Novém Městě na Moravě?
Finsko je země lyžování zaslíbená. Tzn., že technická úroveň závodů byla vynikající. Projevil se pouze problém s tzv „competition fee“. Nikdo pořádně nevěděl co zahrnuje, některé slíbené služby byly zabezpečeny jen částečně. Poplatek byl diskutován i v souvislosti s menší účastí. Bylo nám, bohužel pozdě, doporučeno od zástupce IPC podání žádosti o snížení poplatku z ekonomických důvodů.
Závody by určitě bylo možné v Čechách uspořádat. Vloni byla již snaha v Novém Městě, které mělo zájem a má dobré podmínky včetně střelnice a zázemí. Bohužel pořadatelé narazili na problém s českými stavbami – sociální zařízení V hotelích mají úzké dveře a neumožňují pohyb vozíčkářů, i když vlastní budova má bezbariérový přístup.
